Kouzlo kopretin

4. září 2007 v 20:46 | Zotara |  Kouzlo kopretin
"Zlatíčko, netrhej ty kopretiny."
"Proč maminko?"
"Protože když je utrhneš, uvadnou a jejich krása pohasne."

Pětiletý chlapeček si sedl na trávu a okouzleně sledoval kopretiny jemně hýbající se ve větru. Byly všude kolem něj. Rostly na palouku na kterém právě seděl i mezi všemi stromy v lese kde byl se svojí matkou na procházce. Byly tak nádherné, jemné, zranitelné...V duchu se rozhodl, že už je nikdy trhat nebude.
O kousek dál, seděla štíhlá žena ve světle zeleném hábitu. Svýma oříškovýma očima sledovala svého syna. Své rudé rty měla skroucené do lehkého úsměvu.
Chlapeček pozvedl hlavu a zadíval se na jednu kopretinu která rostla dál od něj mezi temnými stromy. Chvíli se na ni díval když se zpoza stromu vynořila ruka s dlouhými nažloutlými nehty, natáhla se po kopretině a bez problémů ji utrhla. Chlapeček se strnule díval na místo kde ještě před chvíli viděl Kopretinu a teď tam zůstal už jen pahýl stvolu který bez svého květu vypadal uboze.
Proč? Proč to udělal? Byla tak nádherná tak proč tohle všechno někdo pouhým pohybem ruky zničil?
Chlapeček se zadíval na kmen stromu z kterého se ruky vynořila. Uviděl obličej člověka schovávajícího se za stromem. Neznámý se ďábelsky usmál a tím odhalil své neobyčejně špičaté zuby.
"Zlatíčko?"
Chlapeček se rychle otočil na svou matku, která už stála.
"Už by jsme měli jít domů" usmála se a natáhla ruku aby chlapci pomohla vstát.
Chlapeček se ještě jednou podíval na místo, kde spatřil toho člověka. Už tam nebyl.
† † †
Byla noc. Všude vládlo ticho. Pětiletý chlapeček sebou házel ve své posteli.
Byl na místě, kde vládla neproniknutelná tma.Točil se dokola a hledal nějaké světlo. Nějaký bod, který by mu dodal naději. Naději, že se dostane z téhle neproniknutelné tmy. Pomalu ho začal prostupovat strach. Strach z toho, že se odsud nikdy nedostane. Strach z toho, co by na něho mohlo číhat v téhle tmě.
Zpanikařil a rozběhl se. Nevěděl kudy běží ani kam běží, chtěl se jenom dostat z téhle tmy a prázdnoty.
Zakopl a tvrdě dopadl na kamenitou zem která se rozprostírala všude kam až dosáhl.Jeho ruce se po zemi plazili jako dva pavouci, kteří neví jakým směrem se mají vydat. Chlapeček nenahmatal na zemi nic jiného než kamení. Nikde nebyl ani náznak nějakého života.
Chlapeček se rychle zvedl a krkolomně pokračoval v běhu. Nevěděl před čím utíká ani proč. Nevěděl kde se v něm ten strach bere, věděl jenom, že se musí odsuď dostat co nejrychleji pryč.
S každým krokem se strach zvětšoval. Doslova v něm rostl do obřích rozměrů. Najednou protrhlo hrobové ticho vlčí zavití.
Chlapeček se s trhnutím probudil z noční můry, která ho už dlouho sužovala. Před nějakým časem se mu začaly tyhle noční můry zdát ale nakonec to přestalo a chlapeček i jeho rodiče si mysleli, že už se nevrátí. Mýlili se. Byly znova tady a znova strašili chlapečka ve spaní.
Chlapeček se posadil a v ruce držel svého plyšového medvídka kterého dostal od svých rodičů ke svým třetím narozeninám. Obul si papuče které měl pod postelí a seběhl ze schodů dolů do přízemí domu.
Musel je najít. Musel je znovu vidět. Vidět, jak lehce se hýbají v nočním vánku. Jenom ony jej dokázali uklidnit svou krásou, jemností a odvahou čelit každému kdo se jim postaví.
Rychle se rozběhl pryč z domu. Dveře hlasitě bouchli když je v rychlosti rozrazil.
"Neslyšel jsi něco miláčku?" zeptala se žena s rudými rty svého manžela který spal hned vedle ní.
"To bylo jenom něco venku broučky. Lehni si a spi."odpověděl ji ospale její manžel a otočil se na druhý bok.
Žena pomalu vstala a potichu aby svého manžela neprobudila se vydala pryč z pokoje. Chtěla se podívat na svého syna jestli ho něco netrápí. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř do dětského pokoje. Když její pohled spočinul na prázdné posteli s rozházenými přikrývkami strnula.
Rychle se rozběhla probudit svého manžela.
"Vstávej miláčku! Vstávej" křičela na svého manžela a lomcovala jím ze strany na stranu aby se probudil. "Copak se děje broučku?" zeptal se její manžel když vstal.
"Remus není v posteli" odpověděla mu s panikou v hlase.
Její manžel se zastavil v polovině pohybu.
"Cože?" zeptal se jí se strachem v hlase.
"Remus není v posteli!" křičela dále.
Muž si rychle natáhl boty a spolu se svou manželkou seběhli po schodech do přízemí.
"Remusi! Jsi tady?! Zlatíčko no tak, ozvi se!" křičela neustále žena v noční košili.
"On tady nebude Aniko" ozval se znenadání potichu muž.
Žena se k němu s uslzenýma očima otočila. Muž pokýval hlavou směrem k oknu a jeho žena se podívala na místo kde ukazoval. Tvář ji strnula když uviděla temný les.
† † †
Kde jsou? Stalo se jim něco? Jsou v pořádku?
Neustále musel myslet na ten okamžik kdy se zpoza stromu vynořila ruka a bez potíží utrhla kopretinu. Utíkal jako o závod jen aby je viděl. Zakopl a hned zase vstal a pokračoval v běhu. Nevnímal urputnou bolest v nohou ani zimu která byla všude kolem něj. Vnímal jenom tu touhu uvidět je zase. Jemně hýbající se ve větru . Určitě by ho to uklidnilo.
Zastavil se a zmateně se podíval kolem. Tohle místo poznával. Zdálo se mu to tady povědomé. Všude kolem něj byly ony. Ty které tak usilovně hledal. Ztěžka dopadl na zem. Měl pocit jako by se potopil do bílého moře a lehce se vznášel mezi tou nádherou. Poznal toto místo. Tady byl dneska ráno se svou matkou. Zlehka zvedl hlavu a zadíval se na jedno místo, které leželo pár metrů od něho. A tam mezi dvěma stromy poblíž jednoho kmenu se ve větru hýbal stonek bez svého květu. To byl zbytek té kopretiny, kterou utrhl ten člověk. najednou chlapečka přepadl strach. Všechna ta euforie z moře bílých květů se vytratila a vystřídal ji strach. Někde za chlapcovou hlavou praskla větvička. Chlapeček rychle vstal a roztržitě se podíval kolem sebe. Nikoho nespatřil. V dálce jakoby uslyšel někoho volat jeho jméno. Zavřel oči aby se uklidnil.
"Remusi! kde jsi?" volala žena i muž přes sebe a utíkali po lese s zapálenou lucernou hledajíc své ztracené dítě.
Oba dva spěšně pobíhali po lese a neustále volali jeho jméno. Žena už propadávala panice když v dálce uviděla něco bílého. Hýbalo se to. Ne však trhaně jako nějaká zvěř ale jemně, přesně podle poryvu větru. Žena zaostřila na toto místo a spatřila nějaký stín který stál uprostřed toho bílého moře.
"Remusi!" vykřikla žena a jako smyslů zbavená utíkala za svým synem. Její muž ji ihned, ne s menším zápalem, následoval.
"Ach Remusi" vzlykla žena a vroucně objala svého syna. Ten jí její objetí neoplatil jakoby snad ani nevnímal. Neustále se díval na jedno místo před sebou. Žena se po nějaké chvíli od svého syna odtáhla a začala ho hladit po tváři. Její muž jen s úsměvem a úlevou přihlížel.
"Nestalo se ti nic zlatíčko?" zeptala se s uslzenýma očima svého syna a celého si ho prohlížela jestli někde neutržil nějakou ránu.
" Maminko, jsou vlci hodní?" vyhrkl náhle chlapeček a neustále se díval někde před sebe.
" Proč se ptáš zlatíčko?" optala se s úsměvem jeho matka a čekala na odpověď.
"Aniko, ihned pojď ke mě!" ozval se potichu znenadání její muž
"Děje se něco miláčku?" zeptala se svého muže Anika a pozvedla hlavu aby na svého může viděla.
"Pojď ke mě!" odpověděl ji tónem ve kterém se mísil strach s prosbou. Jeho žena se zamračila a podívala se na místo kde se její muž díval. Oči se ji strachem rozšířili a tvář zbledla když spatřila to na co se její manžel se synem dívali.
Mezi stromy v temném koutě stálo stvoření, které nechtěli za nic na světě potkat. A už vůbec ne uprostřed tmavého lesa při úplňku.
Žena se pomalu postavila a snažila se dostat blíže ke svému muži. Vlkodlak výhružně zavrčel a vycenil své zažloutlé zuby, z pusy mu nechutně ukápla velká slina.. Žena se zastavila v polovině pohybu a strnule stála neustále zírajíc na stvoření před sebou.
Vlkodlak začal pomalu přecházet sem a tak a svýma rudě planoucíma očima neustále sledoval vystrašenou rodinu před sebou. Dělalo mu neskutečné potěšení je vidět takhle vystrašené a bezmocné. Už dlouho neměl lidskou kořist. Lidé z vesnice se divili kde se ztrácí jejich dobytek a místní žebráci a ožralové. Brzy si však dali všech pět dohromady a dovtípili se, co za těmi záhadnými zmizeními stojí. Začali na něho pořádat hony a to se mu vůbec nelíbilo. Proti jejich hůlkám nic nezmohl, vždycky mu zbylo jenom utéct. Začal si prohlížet vystrašenou ženu a muže. Pohled mu sklouzl k jejich hrdlům a zaplavil ho pocit chtivosti. Jak vlastně chutná lidská krev? Jaké to je, když chlemtat krev přímo z rozervaných hrdel lidí? Zapomněl snad už na to? Nevadí, brzy si to připomene. Svýma očima ve kterém se odrážel měsíc v úplňku se podíval na malého chlapečka, který křečovitě držel svého plyšového medvídka. Že by další adept na vlkodlaka?
S hlasitým vrčením se vlkodlak vrhnul v před, odrazil se a skočil na ženu, která nebyla schopna pohybu. Ztěžka ji dopadl na hruď a povalil ji na zem. její muž rychle sáhl do kapsy pro hůlku ale nenahmatal nic jiného než prázdno. Zděšeně zůstal stát a díval se na vlkodlaka jak se znovu a znovu zahryzává do hrdla jeho ženy a vytrhává jí svými zuby kusy masa. Vlkodlak se, zběsileji než kdy jindy, zakousl hluboko do těla ženy a trhl hlavou čímž přetrhl tepnu a horká krev se rozlila všude kolem. Nedočkavě ji začal chlemtat a celou tvář měl celou od krve. Uvědomil si, že je tam ještě někdo, kdo čeká na svou jistou smrt. Bleskurychle se otočil a povalil na zem i muže. Ten se začal zmítat a kopat na všechny strany snažíc se dostat z pod vlkodlakova těla. Rukou nahmatal na zemi ostrý kámen, rozmáchl se a zranil vlkodlakovy přední tlapu.Vlkodlak napůl vztekle a napůl bolestně zavyl, jednou ranou muže omráčil a hladově se mu zakousl do hrdla. Až se muž přestal zmítat tak se vlkodlak pomalu otočil a svůj pohled zabodl do malého chlapečka. Ten stál uprostřed už ne bílých, ale moře červeně zbarvených kopretin a koukal na svou roztrhanou matku a otce prázdným pohledem. Pohlédl na zkrvaveného vlkodlaka a stiskl svého plyšového medvídka ještě více. V dálce byly vidět ohně početných pochodní a hlasy vesničanů, kteří slyšeli vlkodlačí vytí. Vyrazili na další hon. Vlkodlak vztekle zavyl a dal se na úprk. Srazil chlapečka na zem a zakousl se mu do hrdla. Nic víc neudělal, ani netrhla maso ani schválně nechlemtal krev která se z chlapcova těla řinula, a ztratil se v temnotě noci.
Vesničané brzy dorazili na místo kde ještě před chvíli vraždil vlkodlak. Našli tam dvě rozdrásané těla dospělých lidí a jedno pokousané polomrtvé dítě. Všechny těla vzali sebou a vyrazili zpátky do vesnice. Dneska už nic nechytí, vlkodlak si vybral svou daň...
† † †
"Jak mu je?" zeptal se muž se zažloutlými nehty.
"Ztratil hodně krve ale myslím, že to přežije Fenrire. Obávám se, že dokud toho vlkodlaka nechytíme, budu mít na ošetřovně čím dál více lidí, pokud nějací přežijí."odpověděla mu žena v bílém plášti a odešla. Muž se přesunul k posteli na které ležel asi pětiletý chlapeček. Muž se nehezky usmál a odhalil tak své neobyčejně špičaté zuby. Natáhl se a obvázanou rukou zastrčil do vázy, která byla na nočním stolku u postele chlapečka, jednu kopretinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 5. září 2007 v 12:20 | Reagovat

krásný příběh, i když trochu drsný a smutný..=D Ale povedený!!!

2 Čuky Baby Čuky Baby | E-mail | Web | 5. září 2007 v 16:23 | Reagovat

Krásný, i strašně moc smutňoučký.

3 Hayddé Hayddé | Web | 5. září 2007 v 21:11 | Reagovat

ty vole to je krásný,i když tak ktvavě smutný,nádhera,,zrivna u toho posloucj¨hám písničku Eels I Need Some Sleep od Variouse Artistsa,písnička ze šreka,tak se ta melodi k tomu trochu hodí...překrásný!

4 Hayddé Hayddé | Web | 8. září 2007 v 12:54 | Reagovat

nechceš se přihlásit do mé souteže o nejlepšího povídkáře?info na blogu!budu moc ráda,kyž se aspoň podíváš...www.pobertovesro.blog.cz

5 jane245 jane245 | Web | 11. září 2007 v 15:48 | Reagovat

dakujem. a cervenat sa nemusis, je to pravda.uz si ta pridavam do oblubenych :)

6 Zotara Zotara | Web | 13. září 2007 v 18:11 | Reagovat

Ježiši holky strašně jste ne překvapili!! Jsme strašně ráda že se líbí :)) Moc vám všem děkuju !!:) Nevím co bych bez vás dělala

7 age age | Web | 14. září 2007 v 18:25 | Reagovat

dobry ... ten konec obzvlast ;D

8 Ylil Ylil | Web | 1. prosince 2007 v 13:37 | Reagovat

ty brdo to bylo nádherný!!! Taky miluju kopretiny a proto mě okamžitě zaujmul i název týhle jednorázovky... Už jsem jich četla hodně na tohle téma, ale tahle byla jiná než ostatní...taková něžná...to je asi divný slovo k tomuhle, ale mě to tak prostě přišlo, no...Krásně jsi to pojala...A ta poslední věta byla nádherná...Je zvláštní čeho všeho jsou vlkodlaci schopní, že...PRostě ten konec byl takovej hrozně magickej nebo já nevim...prostě kráááááááááááása!!!!!

9 Jenny Jenny | Web | 1. prosince 2007 v 15:25 | Reagovat

Tak...to mě dostalo!!!!!!!!!!! Nádhera!!!! To bylo drsný, zároveň jemný.,..já nevím jak to mám napsat!! Jen jsem z toho dost perplex=D Ale fakt...moc se ti to povedlo!!!!

10 ___ ___ | 2. prosince 2007 v 23:11 | Reagovat

Tady chce někdo přebrat práci Rowlingové : )

11 Galeana Galeana | Web | 10. prosince 2007 v 18:27 | Reagovat

Tak to je moc hezké a taky tak trošku smutné..ale jen trošičku.. :)

12 Kačenka Kačenka | E-mail | 4. února 2008 v 6:26 | Reagovat

je to smutný ale i trošku nechutný.. jinak strašně moc pěkný!:)

13 Zotara Zotara | Web | 14. února 2008 v 18:43 | Reagovat

Moc všem děkuji. Jsem ráda za vaše názory :)

Kačenka: nechutný? monžá někde :)

Ylil: Ani netušíš jak moc mě tvůj komentář potěšil :)

____: to bych si nedovolila ;)

14 Alexita Alexita | 7. dubna 2008 v 21:39 | Reagovat

wow, nemám slov, tohle je opravdu moc mooc moooc mooooooooooooooooooc pěkná jednorázovka. dokonce se mi v očích objevily slzičky. a je to ještě lepší tím, že je to jenom jednorázovka, protože od toho nic dalšího neočekávám a o to je to smutnější, protože kdyby ses začla rozepisovat víc, tak si myslím, že by to upadlo do nějakého stereotypu a ztratila by své kouzlo. prostě a jednoduše, je to úžasné a není k tomu, co dalšího dodat.

15 Ginny Weasley Ginny Weasley | Web | 22. listopadu 2008 v 16:07 | Reagovat

To bylo fakt nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama